Jaký byl můj rok 2025 ?
Část první - psychické rozložení
V shibari komunitě jsem načerpala pár věcí, které postupně uzrávaly a začaly mne hodně shazovat. Stejně tak se mi změnil pohled na některé prostory s tímto spojené. Prostory, kde jsem na začátku mohla být otevřená a tvářily se přátelsky a přívětivě se změnily, bála jsem se tam chodit, měla jsem z úzkostí přímo až fyzickou bolest na hrudi, strach a vztek zároveň. Pokud jsem už i přesto šla, s nikým jsem nemluvila. Nešlo to. Překonávala jsem to tak, že jsem se tam snažila aspoň mentálně nebýt. Všechno tohle celou věc jen dál prohlubovalo. A tyhle negativní pocity se později přenesly na cokoliv s tím spojené. Už nešlo jenom o dané místo a pár lidí, ale přeneslo se to na celou tématiku kolem shibari a BDSM. Snažila jsem se párkrát o kontakt a rozebrání problémů, nicméně neúspěšně. Někdy jsem nedostala odpověď vůbec, dvakrát spíše vyhýbající. To mi hodně změnilo pohled na celou komunitu, kde se na začátku říká, že by se problémy měli řešit, právě aby takto špatně nezahnívaly, a kde se hodně lidí tváří natolik přátelsky, že stačí jenom dát vědět. Je hořké zjištění, že to mnohdy tak nefunguje.Zároveň s tím jsem dávala dohromady svůj prostor, kde bych mohla dělat věci které mám ráda. Ne jenom praktikovat BDSM a shibari, ale i fotit, vytvářet materiály a mít soukromější prostor pro potkávání lidí a rozebírání věcí kolem toho všeho. Celkovému rozpoložení to ale nepřidalo. Vzalo si to samo část energie, které jsem měla už tak málo. Akorát jsem to tak tak dokončila a byla na pokraji sil.
Navíc jsem postupně začala zjišťovat, že mnou vnímané problémy v komunitě nejsou ojedinělé. Jak jsem těchto podnětů začala nabírat víc, začalo zapadat i víc věcí do sebe skládat se jako puzzle. Nebyl to totiž kolikrát problémy ve mně samotné, jak jsem si celou dobu myslela, ale obecnějšího charakteru. Jak jsem to mohla tak dlouho nevidět, když o tom někteří i dokonce mluvili? Protože je to jako se vším - dokud se ty problémy nezačnou týkat vás, tak je nechápete a tím pádem jim nevěnujete váhu. Navíc když jsou zastíněné všema těma skvělýma věcma, co jsou vám předhazovány, tak je to zastíní. A to je dost velký problém, obzvláště u začínajících a případně lidí, kteří ne vždy ideálně zapadají mezi ostatní celkově.
Celou tu dobu mám tendenci to nějak sepsat a předat dál. Ne z důvodů abych někoho očerňovala, abych někomu něco kazila, abych říkala, že je celá komunita špatná. Není. Najdete tam spoustu skvělých lidí a zážitků, které stojí za to. Chtěla bych to udělat právě z důvodů, abych třeba celkově něco trochu zlepšila. Aby bylo méně lidí, kteří najednou narazí na problémy které jim nebudou dávat smysl a budou mít pocit, že to mají tak jen sami v čemž se v tom utopí stejně, jako jsem to měla já. Protože je přece škoda si to celé zničit jenom skrze pár blbostí, které hodně z nás potkaly nebo potkají. A samozřejmě abych i třeba sama sobě o něco ulevila. Protože když o tom člověk nemůže mluvit, musí to zkusit aspoň napsat. Sama jsem zvědavá kolik si tím případně proti sobě popudím lidí a zavřu dveří. Doufám, že co nejméně a bude to co nejvíc ku prospěchu všem. Nevím jestli se mi to povede, ale musím aspoň nějak začít.
Takže kam jsem zmizela - prvních několik měsíců tohoto roku jsem prožila ještě v hlubším psychickém sesuvu než jsem zvyklá. To jsem ještě ale nevěděla, co přijde dál.
Část druhá - zdravotní komplikace
Po nějaké době kromě psychických problémů přišly i problémy fyzického rázu. Díky psychickým problémům jsem mimo práci neměla žádnou fyzickou aktivitu, nesportovala, nechodila ven a převážně hlavně seděla nebo ležela. To se nutně odrazilo i na mé fyzičce. S bolestí v pravé ruce jsem došla k doktorovi, který mi diagnostikoval tenisový loket. Ten se ale dlouho nelepšil. Naopak se celá situace spíše zhoršovala. Přestávala jsem hýbat celkově rukou. O to víc jsem zatěžovala levou se kterou jsem dělala všechno, ta ale za pár týdnů začala odcházet taky, podobným způsobem. Skončila jsem v dlouhodobější pracovní neschopnosti, kdy jsem nebyla schopná nic dělat. Byla jsem ráda, že se ještě jednou rukou i když s trochou bolesti, můžu najíst, obléct a udělat hygienické věci, ale víc jsem dělat nemohla. Koukání na seriály a filmy dost rychle omrzí, čtení zabavilo o něco více, a občasné procházky byly příjemným zpestřením - jenže v létě kdy máte vycházky odpoledne a je přes třicet stupňů se stejně ven moc dostat nechcete.Hodiny a dny, které nějak moc neutíkaly a spousta bordelu v hlavě, který jsem neměla jak řešit. A opět ten klasický pocit, jako bych byla zavřená ve skleněné kostce, viděla a slyšela okolí, ale samotnou mě nikdo neviděl a pro svět jsem neexistovala. Potřebovala jsem křičet, ale neměla jsem ústa. Potřebovala jsem dělat věci, ale neměla jsem ruce. Samozřejmě se člověk neubrání občasným myšlenkám, jestli už to tak nezůstane na furt. Obzvláště když to začínalo vypadat, že bolesti v loktech jsou spíše jen symptom a hlavní příčina bude spíše v zádech. Naštěstí se po pár měsících a různých terapiích začala situace lepšit a já nabyla dojmu, že už jsem ve stavu, kdy můžu opět zkusit aspoň pracovat. Nastoupila jsem tedy v září opět do práce s tím, že nejdříve budu dělat jen z domova a později začnu opět chodit do kanceláře dle potřeby. Vypadalo to, že všechno špatné už je za mnou, že budu prostě tento rok už jen pracovat a starat se o své tělo, abych ho dala do pořádku a předešla případnému opětovnému zhoršení stavu. Ach, jak já byla naivní.
Část třetí - výpověď a ostatní shity
V půlce října, asi tak jeden a půl měsíce po mém nástupu do práce po delší nemocenské, mi byla předána výpověď s klasickou dvouměsíční lhůtou. Podnik prostě začal propouštět. Na tyhle věci jsem hodně citlivá od doby, kdy jsem zažila vlnu propouštění kolem roku 2010 (po ekonomické krizi v US v roce 2008), kdy jsem potom nemohla pár let zavadit o práci. Podniky neměly peníze, nikdo neměl peníze a rozhodně je tak nemohl dát někomu, koho by třeba i na práci potřeboval. Samotné hledání práce pro mě není zrovna příjemný proces celkově. Když se k tomu přidají ale podobné zkušenosti, je zaděláno na nové záchvaty úzkosti, na ještě více neprospaných nocí a ještě více stresu a neklidu. To ale vůbec neznamená, že by se věci z prvních dvou částí nějak ztratily. Naopak, navzájem se hezky podporují a promíchávají a rostou. Do toho stačí už jenom takové ty malé drobnosti všedního života, které přicházejí a samotné by byly docela ok, jenomže v tomhle galimatyáši už je každá další věc prostě moc. Třeba to, že vás začnou bolet zuby, protože kdy jindy by chtěl člověk jezdit k zubaři, kterého má ještě dvě hodiny cesty, no ne? Nebo vám třeba příjde dopis z ČSSZ, že jste se neoprávněně obohatili. Jak? No přece tak, že jste nastoupili z nemocenské v záři do práce a i když všichni - vy, doktor, váš zaměstnanec a i ČSSZ - registrovali a byli v souladu s tím, že pracujete daného dne, ČSSZ vám za ještě za ten den poslalo platbu. A tak jste dostali dávku za den, který už jste pracovali a neměli jste onu dávku dostat. A neoprávněně jste se obohatili proto, že jste to po ČSSZ nezkontrolovali a nenahlásili přeplatek. Já nevím jestli jste si někdy zkoušeli počítat dlouhodobou nemocenskou, já jsem se pokoušela dopočítat částky, kterou bych měla dostávat v nemocenské už na začátku, abych věděla, jak finančně výjdeme, ale přesně na korunu jsme to v naší domácnosti nesvedly ani společnými silami a to aspoň holky považuju za dost inteligentní. Skončily jsme v nějakém rozmezí, kde by se ztratilo i pár dní, natož den jeden. Nevím jak si teda kdo na úřadě představuje onu kontrolu, nicméně slova v dopise, který jsem dostala, byla opravdu nevybíravá a vypadalo to, že jsem vlastně naprostý nepřítel státu a vyvrhel se kterým musí být jednáno “bez milosti”, když jsem se “svým” zapříčiněním na státu takto nehorázně obohatila. V tu chvíli mi v hlavě naběhlo hodně korupčních a finačních kauz z naší malé země, kde se prošustrovali desítky milionů až miliardy, a já tady stála nad částkou rodinné večeře v restauraci a cítila se, že jsem největší padouch v této republice jen proto, že nějakej úřada poslal platbu i za den, za který už neměl. Samozřejmě jsem vše hned uhradila a snažila se pustit z hlavy, abych měla kapacitu na další věci.
Komentáře
Okomentovat